Funeral for a Friend
Přečetl sem o tom spoustu prózy i poezie, viděl na toto téma nespočet filmů a slyšel kvantum písní, ale nikdy sem to ještě nezažil. Můj první pohřeb. Tedy přesněji - pohřbívali sme dědu. Ještě předtím měla být provedena potvrzující identifikace, kterou sem z mně nepříliš jasných důvodů prováděl já. Ale nijak mi to nevadilo, i když mrtvého člověka jsem takto zblízka viděl asi poprvé. Vypadal, jako by spal, spíš jako by se modlil, což dělal docela často. Ještě že jsem se nechal "ukecat" a předtím do sebe hodil pár velkých vodek. Jinak bych ten obřad asi nezvládl. Taková koncentrace falše a pokrytectví na metr čtvereční, to je opravdu síla. A ta zima...co mě překvapilo - jak těžká je rakev. V šesti lidech sme měli co dělat, abychom ji donesli k hrobu. Další zvláštní věc. K hrobu sem chodil i několikrát týdně, upravovat ho, ne se modlit nebo podobný vylomeniny, a teď sem ho viděl rozkopanej, vyhloubenej tak, že by se tam rakví vešlo několik. Byl sem i jedním ze čtyř lidí, kteří ji nakonec na lanech spustili dolů, zvláštní je to, že si pamatuju jen tři lidi, natolik sem se soustředil na svůj díl práce a taky na to, abych nenásledoval rakev, protože sem stál na docela malým dřevěným prkně. A to kondolování, no to byla estráda, víc jak půlku těch lidí jsem myslím nikdy neviděl...snad je znal alespoň děda. A jít na smuteční hostinu? (už jen to paradoxní spojení slov: smutek a hostina!!!) Nikdy! A že se na mě budou lidi dívat skrz prsty, to je mi ukradený, vždyť víte. Ostatně - toho sem si užil dost už když probíhala hromadná modlitba (mně to teda spíš připadalo jako nějaký sektářský řeči) a já se samozřejmě nemodlil - zaprvé to neznám a zadruhé - to ani znát nechci! Viditelně ale tento diskurz funguje a funguje až moc dobře s čímž samozřejmě nikdo nic nedělá...nebo lépe řečeno - skoro nikdo...
